Preromantismus a romantismus v Čechách

01.06.2022

Preromantismus a romantismus v české literatuře 19. století, vliv romantismu na následující literární generace

Preromantismus = tímto termínem je označován umělecký (také literární) proud, který vznikl přibližně v 18. století jako reakce na klasicismus a osvícenství. Byl předchůdcem romantismu. Orientoval se na posílení emocionální působivosti děl, proto se mu někdy říká také sentimentalismus.

Romantismus = vznikl koncem 18. až začátkem 19. století, přičemž největší rozvoj zažíval právě v první polovině 19. století. Mezi základní rysy romantismu patří důraz na cit a pocity, individualita a individuální prožitek a trýzněná duše. Romantismus vznikl (nebo u nás se rozvinul a uchytil) v reakci na osvícenství, kvůli kterému byla literatura plná filozofie a faktu, strohá a neestetická. Výchozí podněty hledá romantismus hlavně ve středověku.

Na rozdíl od osvícenství a jeho rozumu a optimismu jsou romantická díla plná iracionálních citů, mystéria a tajemství, fantazie, zoufalství a bezmoci.

Termín romantismus byl odvozen od slova román. Tento literární žánr začal totiž v 18. století obsahovat prvky mystéria (sem se řadí gotické romány) i psychologie (sentimentální neboli preromantické romány).

Charakteristika období

V české literatuře přichází preromantismus už v první, potažmo druhé fázi národního obrození. První fáze NO spočívala hlavně v národní sebeuvědomění a ve snaze navázat na naše kulturní hodnoty z historie. Mezi vůdčí osobnosti této doby patřil Josef Jungmann, který sepsal Slovník česko-německý, dále pak vrcholný představitel osvícenské jazykovědy Josef Dobrovský a v neposlední řadě také František Palacký, kterého už však řadíme spíše do druhé až třetí fáze NO.

Mezi výrazné osobnosti z oblasti literatury a divadla můžeme zařadit například dramatika Václava Tháma, Šebastiána Hněvkovského, Jána Kollára (sepsal dílo slávy dcera, byl nejdůležitějším zastáncem slovanské soudržnosti), Františka Ladislava Čelakovského (s ohlasem písní ruských a českých) nebo Josefa Lindu a Václava Hanku, kteří stáli za rukopisnými falzy - rukopisem zelenohorským a královédvorským.

Pojem preromantismus se v knihách o literární vědě objevil až v roce 1924.

Ideje romantismu se masově rozšířily v době Napoleonských válek. Válečné hrůzy, dobrodružství i potřeba silných individualit podněcovaly fantazii umělců i lidu. Napoleonské války však v mnoha zemích Evropy podněcovaly vlastenectví.

Díky osvícenským reformám a zrušení patentu o nevolnictví, a také díky zavedení povinné školní docházky a obecnému zvýšení gramotnosti lidí, se hlavně měšťané začali více zajímat nejen o obchod, ale také o literaturu a kulturní život. Vyhledávali divadla a investovali do uměleckého vyžití. Do 18. století bylo spisovatelství a filozofie pouze šlechtickou doménou, ovšem během 19. století se karta obrátila a těmto oborům začala velmi konkurovat buržoasie.

Romantismus v dalších odvětvích umění

Romantismus se neuplatňoval pouze v literatuře, ale také například v hudbě, architektuře, v módě i v malířství. Ve všech odvětvích měl však stejné základní znaky - ponurost, melancholii, zaměřenost na přírodu,...

Romantismus v literatuře - v literatuře se romantismus projevoval hlavně v 19. století. Jednalo se o protiklad klasicismu, reakci na rozum ve vědě. Za kolébku romantismu v literatuře je považována Anglie, přičemž tyto začátky se označují jako preromantismus nebo sentimentalismus. V druhé polovině 19. století pak v literatuře dominuje realismus, později kritický realismus a naturalismus, nicméně některá romantická díla vznikají i v této době. Zde hovoříme o pozdním romantismu nebo novoromantismu.

Romantismus v hudbě - mezi české romantické skladatele řadíme Antonína Dvořáka se symfonickými básněmi z Erbenovy Kytice nebo Bedřicha Smetanu se skladbou Má vlast. V hudbě je opět zdůrazněna emocionalita a spojování hudby s literárními myšlenkami. V této době se neustále rozšiřoval orchestr, což zhudebnění emocí ještě více umožnilo.

Romantismus v architektuře - projevuje se nostalgické zaměření na minulost, vychází z historických slohů, hlavně z gotiky a novogotiky. Vzniká také mnoho parků, které se nazývali parky anglické. 19. století se stalo také obdobím kaplových hrobek.

Nejznámější představitelé českého preromantismu

Václav Thám

Narodil se v Praze roku 1765. Byl to český básník, herec, režisér a dramatik. Napsal přibližně divadelních her, ale zachovala se pouze část, ze kterých známe názvy a celý děj. Překládal také divadelní hry z jiných jazyků, zejména z němčiny. Mezi jeho nejslavnější hry patří:

  • Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera
  • Vlasta a Šárka aneb Dívčí boj u Prahy
  • Švédská vojna v Čechách aneb Udatnost pražských studentů
  • Zpěvy z nejvýbornějších 12 zpěvoher

V roce 1785 vydal dvoudílný almanach, jakousi sbírku básní od různých básníků s názvem Básně v řeči vázané. Oba díly tohoto almanachu mají vždy 3 části. Ve vstupním oddíle Thám shromáždil ukázky ze starší české poezie, včetně veršů Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic či Jana Amose Komenského, aby tak dokázal, že současná tvorba má své předchůdce a opory. Druhý oddíl sborníku vždy obsahoval překlady, a to hlavně z dobově módních německých anakreontiků opěvujících smyslové prožitky, přírodní krásy, víno a ženy. V závěrečných oddílech pak byla uvedena vlastní tvorba Thámova a jeho spolupracovníků, která měla rovněž anakreontický charakter.

Šebastinán Hněvkovský

Narodil se v Žebráku roku 1770. Byl právníkem, národním buditelem a básníkem. Společně s Antonínem Jaroslavem Puchmajerem byl iniciátorem a významnou osobností první novočeské básnické školy. Na rozdíl od svých druhů, kteří většinu námětů čerpali z cizích literatur nebo i překládali cizojazyčná literární díla, snažil se Hněvkovský o původnost a také se více obracel k lidovým vrstvám (proto psal výrazně jednodušším stylem). Jeho obdivovatelem byl Josef Kajetán Tyl. Alois Jirásek Hněvkovského úlohu v národně obrozeneckém hnutí a divadelní společnosti připomněl v románu F.L.Věk.

Dílo:

  • epos Děvín (Děwjn: báseň romantickohrdinská w osmnácti zpěwjch)

Rozsáhlá báseň Děvín je nejúspěšnější prací Šebestiána Hněvkovského. Původní verze, směšnohrdinský epos, se těšila velké obliby u soudobých vlastenců. Báseň velmi kladně přijal například i krajan Hněvkovského Jan Nejedlý, který se zaslouţil o její vydání.

Báseň pojednává o staročeské pověsti, ve které se ženy odmítly podrobit mužům.

Po smrti kněžny Libuše si ženy založily opevněný hrad Děvín a zvolily si Vlastu za svou vůdkyni. Muži, vedení Přemyslem, se rozhodli hrad dobýt, a získat tak opět nad ženami nadvládu. Podcenili ale ženskou sílu a brzy zjistili, že dobytí Děvína nebude jen pouhou zábavou, jak původně předpokládali. Po dlouhých bojích nakonec Přemysl nabídne ženám příměří. V zemi nastal mír, ženy se vrátily k mužům a slavný hrad Děvín byl spálen. Děj tedy končí šťastně pro obě strany.

Tento základní rámec je dotvářen menšími příběhy, především vyprávěním o vztazích mezi jednotlivými hrdiny knihy. Nad jiné vyniká milostný příběh mezi krásnou dívkou Bělou a bohatýrem Kasalem. Kasal plánoval sňatek se svou milovanou Bělou, ovšem plány jim překazily bojovné děvínské ženy, které Bělu unesly. Během pátrání po Běle padl Kasal do léčky a byl držen na dívčím hradě v Liběhradě. Kasal se vzepřel, zabil vůdkyni Slavku a hrad podpálil. Připojil se k Přemyslovu vojsku při dobývání Děvína a na konci války se se svou vyvolenou Bělou oženil.

Roku 1795 byl zveřejněn první zpěv eposu Šebestiána Hněvkovského jako součást almanachu Antonína Jaroslava Puchmajera Sebrání básní a zpěvů 1. Zpěv druhý vyšel o tři roky později v almanachu Nové básně 1(1798) a třetí zpěv aţ roku 1802 v Nových básních 2. Tyto první tři zpěvy byly vydány pod názvem Děvčí boja celkem obsahují 193 strof. Po úspěchu, který ukázky básně v almanaších sklidily, se Hněvkovský rozhodl pro knižní vydání celé básně. Roku 1802, během pobytu v Plánici, dokončil Hněvkovský svůj epos pod názvem Děvín, báseň směšnohrdinskáv12 zpěvích. Poslal jej Janu Nejedlému, profesoru řeči a literatury české v Praze, který jej předal cenzorovi Františku Faustinovi Procházkovi (1749-1809). Kniha byla roku 1803 připravena k tisku, ale díky neustálým komplikacím se ke čtenářům dostala až roku 1805, kdy byla vydána Františkem Jeřábkem v Praze. "Potupa trpká, od lidí cizího národu mnohým Čechům ztropená, horlivé a učené vlastence k spisování a k ochránění Čechům jména slavného pohnula, i mne k práci, ač nesnadné, pobodla, kterouž že laskavě vlastenci přijmou, doufám. Chtěje báseň hrdinskou pro své krajany skládati, zavrhl jsem všechny cizozemské příběhy, přídržeje se vlastenských. Jestliže se tato báseň mým vlastencům a spolubratřím Slovanům zalíbí, ponaučení a obveselení mysli způsobí, tedy své jediné žádané odměny v plné míře dosáhnu."7V18. století byly u nás básně psány a překládány výhradně veršem časoměrným, který nacházíme v dílech starořeckých a latinských. Verš si získal oblibu právě díky vznešenému rázu, který básni dodává. Zásadní zlom nastal aţ v poslední dekádě 18. století, kdy se Josef Dobrovský odhodlaně postavil proti časoměrné poezii v českém jazyce. Podle Dobrovského tento verš není pro češtinu přirozený a učenec upřednostňuje verš sylabotonický. Své tvrzení odůvodňuje tím, ţe pro český jazyk je přirozený slovní přízvuk a rozmístění slabik přízvučných a nepřízvučných. Se svým učením seznámil Dobrovský také Puchmajera, Hněvkovského a Nejedlého. Dle nové sylabotonické prozodie napsal Hněvkovský svůj první zpěv Děvčího boje a tomuto verši zůstal i nadále ve svých básních věrný. Později, roku 1829, Hněvkovský báseň Děvín přepracoval a vydal pod názvem Děvín, báseň romantickohrdinská v18 zpěvích. V jádru se tato verze shoduje s verzí původní, ovšem dílo nabylo epické rozvleklosti, krom jiného i díky přidání nových epizod. "Přepracování skladby do polohy vážné (1829) souznělo jednak s eposem německých básníků z Čech, upoutávaných dávnou minulostí země (Karl Egon Ebert: Vlasta, 1825), jednak s "nálezem" RKZ (1817, 1818)."8Báseň romanticko-hrdinská je o poznání rozsáhlejší, obsahuje 1520 strof. Původní verze Děvína se skládá pouze ze 788 strof. Tato verze se však nedočkala takovéhoúspěchu a oblíbenosti jako verze původní.

  • Vnislav a Běla - sentimentální balada
  • Básně drobné Ssebestyána Hněwkowského, v Praze 1820 (jeho básně vycházely předtím i jako součást Puchmajerových almanachů)
  • "Der böhmische Mägdekrieg"(Česká dívčí válka), komický epos ve dvanácti zpěvech (1805, jako první epos přepracován r. 1829)
  • Básně drobné' (1820)
  • Zlomky o českém básnictví, zvláště pak o prozodii (1820)
  • "Jaromír", Smutnohra v pateru jednání (1835), historická hra o tragickém osudu přemyslovského knížete Jaromíra
  • Námluvy v Koloději, Komedie (1839)
  • "Nové básně drobné" (1841)
  • "Doktor Faust", báseň (1844)
  • "Przemysl Ottokar II.", posmrtně zveřejněná tragédie

Ján Kollár

byl básník, jazykovědec, historik a evangelický duchovní slovenského původu, píšící česky, významná osobnost českého národního obrození a slovenského národního obrození, propagátor ideje slovanské vzájemnosti panslavismu. Psal i pod pseudonymem Čechobratr Protištúrsky.

Dílo:

Poezie

  • Deploratio praesentis status Hungariae
  • Básně - střet milostného citu s láskou k vlasti
  • Slávy dcera - životní dílo, vzniklo ze sbírky Básně. V prvním vydání obsahovalo předzpěv (je veršován v časomíře) a 150 sonetů (ve druhém vydání přidal dva zpěvy - Léthé a Acherón - slovanské nebe a peklo). Sonety jsou rozděleny do tří zpěvů, nazvaných podle (kdysi slovanských) řek Labe, Dunaj a Sála. Inspirací díla byl Dantova Božská komedie. Básník, provázený Amorem - Milkem (který se stále ptá) a Mínou, putuje po zemích, kde žili Slované (a od druhého vydání i po slovanském nebi a pekle). Čtenáři se často ztotožňovali s jeho názory. Kompozice je neuspořádaná. Dílo je psáno starobylým jazykem a je poměrně složité. Obsahuje narážky na tehdejší dobu.

Slávy dcera je rozsáhlá básnická skladba Jána Kollára. V prvním vydání (1824) obsahovala krom známého Předzpěvu, jenž je (jako jediná část básně) psán časomírou, tři zpěvy se 150 (+1) sonety, ve 2. vydání (1832) šlo již o pět zpěvů s 615 sonety; počet se zastavil až na konečných 645 sonetech ve 4. vydání (1852). Podle názoru dobové i současné kritiky bylo ale nejlepších prvních 150 sonetů. Slávy dcera (Slávou je míněno slovanství) obsahuje obrovské množství kulturních a historických aluzí. Sám Kollár proto vydání z roku 1832 doplnil vysvětlivkami s názvem Výklad čili přímětky a vysvětlivky ku Slávy dceře (o cca 500 stranách). Skladba Slávy dcera je současnému čtenáři velmi těžko srozumitelná. Asi dvě třetiny sonetů z jejího prvního vydání (1824) jsou obsaženy již v Kollárově sbírce Básně z roku 1821.

Při tvorbě se Kollár inspiroval Božskou komedií.

  • Písně světské lidu slovenského v Uhřích - dva díly. Sebral je s pomocí P. J. Šafaříka a dalších.
  • Národnié zpievanky čili písně světské Slováků v Uhrách jak pospolitého lidu, tak i vyšších stavů, sebrané od mnohých, v pořádek uvedené, vysvětleními opatřené a vydané - běžně se používá název Národnié zpievanky. Jde o dvousvazkové rozšíření Písní světské lidu slovenského v Uhřích.

František Ladislav Čelakovský

byl český básník národního obrození, kritik a překladatel; v mimořádných případech používal pseudonym Marcián Hromotluk. Několik básní podepsal také jménem Žofie Jandová.

Dílo:

Poezie

  • Smíšené básně (1822), lyrika, rozšířeno 1830 pod názvem Kvítí,
  • Dennice, aneb Novoročenka na rok 1825 (1825), almanach, společně s Josefem Chmelou, obsahuje původní i přeloženou poezii,
  • Padesátka z mé tobolky (1837), padesát epigramů reagujících na soudobé společenské dění, zcenzurováno, znovu vydáno až 1918.
  • Růže stolistá (1840), poslední básnická sbírka, obsahuje 100 krátkých básní.
  • Spisův básnických knihy šestery (1847), souborné vydání jeho básní, které sám uspořádal. Obsahuje knihy: Růže stolistá, Ohlas písní ruských, Ohlas písní českých, Smíšené básně, Epigramy a Antologie.

Ohlasová poezie

Ohlasová poezie je umělá literární tvorba související s preromantickým obdivem k folklóru. Využívá postupy ústní lidové slovesnosti a napodobuje ji. První ohlasové pokusy v české poezii nepocházejí od Čelakovského, ale teprve v jeho rukou se vzor lidové slovesnosti stal zdrojem vysokých básnických hodnot.

  • Ohlas písní ruských (1829) - epická básnická sbírka čerpající z ruských bylin. Hrdinou je bohatýr, tj. mladý, krásný muž, který vyniká odvahou; často byli až nadpřirození. Bohatýři bojují na straně obyčejných lidí proti zlu, reprezentovanému nájezdníky (Tatary) nebo i nadpřirozeným protivníkem (čaroděj, příšera). Byliny vznikaly v době tatarských nájezdů na Rusko (kolem r. 1400). Ohlasy jsou postaveny na hrdinské epice a skutečných činech. Bohatýr ve velké většině případů vítězí. U bylin je typický obrácený slovosled, stupňování sloves ke znásobení děje, používají se přechodníky a ustálené výrazy (kalená střela). V některých případech Čelakovský zpracoval motiv z původních bylin: např. Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič, jindy si bohatýra i jeho příběh sám vymyslel: Ilja Volžanin. Vedle hrdinské epiky se ve sbírce vyskytují i satirické nebo komické básně, např. bajka Velký ptačí trh.
  • Ohlas písní českých (1839) - lyrická básnická sbírka. Nejedná se o hrdinskou poezii, ale spíše o satiru, lyriku a milostnou poezii. Používá mnohem prostší verše. Opakováním sloves zdůrazňuje děj, opakují se výrazy. K umělecky nejzdařilejším epickým básním této sbírky patří známá balada Toman a Lesní panna. Některé básně z této sbírky (např. Táhne mračno proti mračnu, Je to chůze po tom světě) později zlidověly.

Odlišnost ruské a české lidové poezie charakterizoval Čelakovský srovnáním krajiny obou zemí: ruskou lidovou poezii přirovnal k rozsáhlým hvozdům, mohutným řekám a jezerům, českou pak k drobným lesíkům, říčkám a potůčkům.

Lidová slovesnost

  • Květinové epigramy (1827)
  • Slovanské národní písně
  • 1. díl (1822) obsahuje české, moravské a slovenské písně, věnováno Václavu Hankovi.
  • 2. díl (1825) první kniha obsahuje písně české, moravské a slovenské, druhá kniha pak písně z jiných slovanských jazyků, přičemž každá píseň je uvedena v originále s překladem do češtiny. Věnováno Kazimierzovi Brodzińskému.
  • 3. díl (1827) (původně nebyl plánován) obsahuje písně, které se do předchozích dílů nevešly, věnováno Vuku Karadžićovi.
  • Litevské národní písně (1827), výbor ze sbírky Dainos oder Litthauische Volkslieder od Ludwiga Resy z roku 1825.
  • Mudrosloví národa slovanského v příslovích (1852), sbírka slovanských přísloví, poprvé jsou odlišována přísloví a pořekadla. Jednotlivá přísloví zpracovává a porovnává. Tento soubor obsahuje na 15 000 záznamů tematicky seřazených tak, aby z nich vyplývala soustava tradiční životní filosofie Slovanů. Citaci přísloví doprovází Čelakovský případnými překlady a občas i stručnými poukazy ke zvykům nebo pověstem, k nimž se poutá smysl jednotlivých obrazných rčení. Připojena je sbírka českých národních pořekadel. Velkou nevýhodou tohoto díla je, že není opatřeno rejstříkem. K tomuto dílu patří (ačkoliv nebyla součástí díla) jeho Rozprava o slovanských příslovích uveřejněná v Muzejníku, která tvoří jakýsi úvod tohoto díla.

Dále také vědecká literatura, učebnice a překlady.

Nejznámější představitelé českého romantismu

Karel Hynek Mácha

Své první básnické pokusy psal v němčině (Versuche des Ignac Macha, Hoffnung).

V roce 1830 se definitivně uchýlil k češtině. V prosinci 1831 vychází v časopise Večerní vyražení první Máchův text, báseň Svatý Ivan. V lednu 1832 následuje v témže periodiku báseň Abaelard Heloíze, pod níž je poprvé podepsán Karel Hynek Mácha.

V jeho básnické tvorbě nacházíme sonety i lyrickoepické skladby. Básně se vyskytují i v jeho prózách (Márinka, Cikáni).

V próze se věnoval hlavně historickým tématům. Rozhodl se napsat čtyřdílný román Kat, ale jeho části Vyšehrad, Valdek a Karlův tejn zůstaly pouze v náčrtcích. Jediná dokončená a časově nejpozdější část zamýšlené tetralogie z doby Václava IV. je Křivoklad (1834).

Cyklus Obrazy ze života mého (Večer na Bezdězu, Márinka) se odehrává v jeho současnosti a kromě lyrizujících tendencí v něm nacházíme i autobiografické prvky, ostatně jako v celé Máchově tvorbě. Obě jeho práce byly uveřejněny v roce 1834 v Květech.

Jeho nejrozsáhlejší prací je román Cikáni. Pracoval na něm od října do prosince 1835. Román neprošel cenzurou a poprvé vyšel kompletně až v roce 1857.

Z jeho dalších próz lze zmínit Pouť krkonošskou, Návrat, Klášter sázavský, Valdice, Rozbroj světů či Sen.

Mácha si rovněž vedl literární zápisník, deníky a psal dopisy; právě tyto prameny jsou důležitými zdroji o jeho životě. Kontroverzním je i jeho intimní deník z roku 1835, částečně psaný šifrovaně. Obsahuje detaily z jeho každodennosti a otevřeně přibližuje jeho vztah s Lori. Poprvé deník neúplně rozluštil Jakub Arbes roku 1884, zcela pak Karel Janský (1890-1959) ve 20. letech 20. století, který se zasazoval o jeho nezveřejnění.

ŽIVOTOPIS ZVLÁŠŤ

Josef Václav Frič

Poezie

  • Upír - epická báseň o nemrtvém (1849)
  • Lada Nióla - almanach mladých básníků (1855)
  • Písně z bašty - romantická sbírka, psána roku 1862, ale vydána až po jeho smrti

Drama

  • Václav IV.
  • Svatopluk a Rostislav
  • Hynek z Poděbrad
  • Der Apostat (libretto)
  • Vladimír Bohův zvolenec (překlad libretta Der Apostat do češtiny)

Božena Němcová

Jedním z často vracejících se problémů je otázka, zda Boženu Němcovou řadit k autorům literárního realismu. Již v 70. a 80. letech 19. století se v české literatuře vytvořil kánon dobového "moderního realismu", který starší díla příliš nebral v úvahu. Spisovatel a kritik Ferdinand Schulz však tento přístup kritizoval jako postoj "módních realistů", kteří nic netuší o starším uměleckém realismu. V článku "Literatura" (1891) pak za vzor realismu označil Povídky z kraje (1851) kněze Františka Pravdy a Babičku (1855) Boženy Němcové. Také Eliška Krásnohorská ve stati "Dvě básnířky lidu" z roku 1880 tvrdila, že Němcová vyniká nad ostatní "svou reálnou pravdivostí" a ve svých popisných povídkách zachycuje nejvěrnější obraz prostonárodního života. Názornou pravdivost a pravděpodobnost opouštěla Němcová, podle Krásnohorské, pouze při líčení idealizovaných panských rodin. Česká literární historie posléze zařadila dílo Boženy Němcové na přechod od romantismu k realismu. K otázce, ke kterému literárnímu směru vlastně Němcovou přiřazovat, se vyjádřili mnozí významní čeští literární vědci a kritikové.

František Xaver Šalda uvedl, že umístění jejího díla na přelom romantismu a realismu je spíše jen oblíbenou frází, která nevystihuje jedinečnost díla, ležícího mimo proudy všeobecných literárních idejí. Tvrdil, že od velikých realistů západních i východních (jako Balzaca, Flauberta nebo Dostojevského) se odlišuje tím, že nepřepíná skutečný život v monumentalitu, nebo horečnou vytřeštěnost, místo toho je veškeré její dílo snové a pohádkové. V jejím světě vládnou mravnější, volnější a důvěrnější poměry mezi lidmi a má blízko k rousseauovské utopii. Podle Šaldy proto není Němcová realistkou, měříme-li realismus tím, jak vystihuje hluboké kořeny zla, neboť se autorka zaměřovala více na dobro a přírodu.

Václav Černý rovněž stavěl Boženu Němcovou mimo tradičně udávané směry. V přednášce z roku 1940 připomněl nepravděpodobnou dobrotu postav a dějových zvratů, a její prózy nazývá "jedním dlouhým pásmem nemožností, jež autorku vyčleňují z realismu, aniž ji proto spínaly s romantismem". Jádro jejího venkovského optimismu dle Černého vyrůstá z víry v dobrého Boha, moudrou Prozřetelnost a oživující duši Přírody, nikoliv z falešné lidovosti a národovosti ani z rousseauovského romantismu.

Arne Novák tvrdil, že Boženu Němcovou nelze cele vystihnout heslem romantismu, protože na to je příliš moderní, a od typických romantiků se liší pozorovatelským talentem a intenzivní hloubavostí. Její schopnost zachycovat postřehy a skládat je v celistvý životní názor nazývá pozorovatelským realismem. V souvislostí se sociálně kritickými a tendenčními díly hovořil o "romantickém naturalismu", avšak zdůrazňuje, že jejím pevně zakotveným postavám neublíží zařazení do toho či onoho programového plánu, protože přes něj jednoduše přerůstají.

Ve druhé polovině 20. století došlo k silnějšímu spojení Boženy Němcové s realismem na ideologických základech. Protože byl realismus chápán jako historicky správný směr a nutný předchůdce oficiálně podporovaného socialistického realismu, zdůrazňovala se realističnost zakladatelky moderní české prózy. Zdeněk Nejedlý označil Babičku za skvělý příklad literárního realismu, a rovněž uvedl, že Němcová dala podnět k českému zkoumání sociální otázky a k české socialistické literatuře.

V českém literárním bádání ve 21. století došlo k návratu k méně ideologickému a analytičtějšímu zkoumání. Martin Hrdina ve své monografii Mezi ideálem a nahou pravdou, o českých diskusích o realismu, hovořil o převládajícím přesvědčení českých badatelů, že realismus je nutné pojímat v souvislosti s dobovým stavem kritických a estetických názorů, k čemuž se přidává ještě přesvědčení, že český literární realismus úzce souvisí s děním v ruské, francouzské či anglické literatuře. Za realismus byla proto v českém prostředí často označována teprve až díla, která vznikla po přijetí realistických teorií a cizích realistických děl. Veškerá předchozí díla realistického charakteru (například texty Borovského, Nerudy nebo právě Němcové) byla interpretována jako texty solitérů, stojících mimo proudy a obklopených doznívajícím romantismem. Toto pojetí nalezneme, kromě již zmíněných, u Tomáše Garrigua Masaryka, Jana Hanuše Máchala, Anny Solovjovové, v syntetizujících Dějinách české literatury, ale ještě i v roce 2011 u Martina Kučery. Martin Hrdina však poukázal na to, že bychom Němcovou neměli chápat pouze jako předzvěst "ideálního realismu" 70. let 19. století, nýbrž jako součást tohoto proudu. Argumentoval přitom tím, že v německém prostředí, jež mělo na Němcovou značný vliv, byl programový realismus v 50. letech už velmi rozšířený.

Poezie

Prvními publikovanými díly autorky byly básně:

  • "Ženám českým" (časopis Květy, 5. dubna 1843)
  • "Vodník" (časopis Česká včela, 26. července 1844)
  • "Moje vlast" (časopis Květy, 17. srpna 1844)
  • "Touha" (časopis Česká včela, 3. září 1844)
  • "Znamení" (časopis Květy, 7. září 1844)
  • "Hvězda má" (časopis Česká včela, 4. října 1844)
  • "Žežulka" (almanach Horník, 2. ročník, 1845)
  • "Zasnoubení" (časopis Květy, 26. července 1845)
  • "Slavné ráno" (časopis Česká včela, 6. listopadu 1846, původně měla vyjít již 9. srpna 1843, opožděna však vinou cenzury)

Povídky a kratší prózy

Významnou část díla Boženy Němcové tvoří povídky, které psala a vydávala průběžně po celou dobu svého literárního působení. Za jejího života však žádná z nich nevyšla knižně, byly publikovány v novinách, kalendářích, almanaších a časopisech:

  • "Domácí nemoc"
  • "Dlouhá noc"
  • "Obrázek vesnický"
  • "Čertík"
  • "Baruška" (kalendář Koleda na rok 1853, vyšel 1852, anonymně) - První rozsáhlejší povídka, vypráví o hezké a poctivé dívce Barušce, dceři sedláka Bartoše z městečka T. Otec pošle Barušku na zaučenou do města, jako panskou ji vezme poněmčelý příbuzný. Ve městě si Barušku začne namlouvat malíř Vojtěch Lesenský, zároveň ji však šikanují ostatní služky, nepoctivé a zpustlé. Kačenka, dívka pocházející ze stejné vesnice, doporučí Barušce, aby se nebránila lásce a zpříjemnila si tak těžký život. Barušku však nešťastnou náhodou zatknou jako nevěstku. Po propuštění se v zoufalství vrhne do řeky, je zachráněna rybáři, předána bohaté vdově a dostává druhou šanci na štěstí.
  • "Pomněnka šlechetné duše"
  • "Sestry"
  • "Karla" (sborník Perly české na rok 1855) - Povídka odehrávající se v chodské vesnici Stráž, a vyprávějící o dívce Karle a její matce Markytě. Po smrti otce se vracejí domů a pracují u strážského rychtáře. Karla se přátelí s Hanou, dívkou ze sousedství, avšak odmítá všechny chlapce a tančí pouze s Hanou. Když Hana prozradí, že se jí líbí vojenské odění, rozhodne se Karla odhalit o sobě velké tajemství.
  • "Divá Bára" (kalendář Česká pokladnice na rok 1856, vydáno 1855) - Povídka zasazená do východočeské vsi Vestec. Bára je jediným dítětem místního pastýře Jakuba, jehož manželka zemřela krátce po porodu. O Báře místní věří, že je dítětem podvrženým polednicí. Bára je velké a silné děvče, s černými vlasy a velkýma očima a na rozdíl od ostatních se nebojí umrlců, hadů, čertů ani ničeho jiného. Není příliš oblíbená, kromě otce ji miluje pouze kostelníkův syn Josífek a farářova neteř Elška, ráda proto pobývá na faře. Elška se v Praze zamiluje do lékaře, má si však místo něj brát správčího Kiliána Slámu. Bára se převlékne za strašidlo a správce vyděsí, za což je potrestána nočním pobytem v márnici. Tento domnělý trest se však nakonec ukáže být pro Báru požehnáním.
  • "Čtyry doby" (v rukopisném almanachu k Novému roku 1856, tiskem 1890), vydáváno bylo také pod názvem Čtyři doby - krátká básnická próza s autobiografickými prvky vyprávějící o ženě s mnoha sny a ideály, provdané za špatného muže.
  • "V zámku a v podzámčí" (kalendář Koleda na rok 1857, vydán 1856) - Zbohatlý pan Skočdopole si změní jméno na von Springenfeld a koupí panství i se zámkem. Jeho paní Kateřina dbá v novém životě především na anglického psíčka Joliho. Mezi chudými lidmi v podzámčí je však život těžký, obzvláště pro rodinu Karásků, poté, co vinou nešťastné náhody zahyne otec. Posléze umírá na choleru také malý Josífek a jeho matka. Pozůstalého sirotka Vojtěcha se ujme rodina místního krejčího, Vojtěch posléze zachrání Joliho před vzteklým psem a za odměnu se stane grómem (lokajem). Paní Kateřina zanedlouho také onemocní cholerou, dohlíží na ni však laskavý pan doktor, pod jehož vlivem se z paní stává dobroditelka chudých.
  • "Chudí lidé"
  • "Dobrý člověk"
  • "Chyže pod horami" (almanach Máj, květen 1858), podtitul "Obrázek ze Slovenska" - Mladý Bohuš Sokol z Prahy se vrací od strýce z Miškovce a na cestě z Tisovce do Brezna zabloudí v lesích pod Ďumbierem. Místní rodina Medvedů ho pohostí a nabídne mu, aby v kraji několik dní pobyl. Bohuš má s sebou kreslicí nářadí a mj. zachytí na obrázku Medvedovu vnučku Katušku. Večer se tančí kolem vatry, zpívá a skáče přes oheň. Druhého dne má Bohuš odcestovat, ale láska mezi ním a Katuškou již vzplanula.
  • "Pan učitel" (Sborník: kalendář učitelský na rok 1860, vyšel 1859) - Poslední dokončená povídka. "Cesta z pouti" (vydána posmrtně v roce 1891 Janem Václavem Novákem podle nedochovaného rukopisu) nocleh, protože již přichází večer. V noci se nečekaně vrací Toniččin bratr, a když vidí ve své komůrce neznámou dívku, je okouzlen.

Kromě těchto děl jsou k povídkám Boženy Němcové někdy řazeny také "Výklad historie", "Kávová společnost" a "Šalamon Heršl", vydané v roce 1855 v časopise Rachejtle, jejich autorství je však sporné.

Pohádky

Němcová byla schopnou vypravěčkou, a tak ji přátelé vybízeli, aby své pohádky sepsala a vydala. Nabádali ji, aby to, co bylo z českého pohádkového bohatství uloženo v její paměti, dokumentárně zaznamenala. Znala mnoho pohádek, hodně si jich zapamatovala z dětství. Četla také německé sbírky pohádek, legend a pověstí. České pohádky byly její první samostatně vydané literární dílo. Získávala zkušenosti, rozvíjela svoje tvůrčí a vypravěčské schopnosti.

  • Neohrožený Mikeš - zfilmováno jako O statečném kováři
  • O Popelce
  • Čertův švagr - zfilmována jako S čerty nejsou žerty
  • Sedmero krkavců
  • Princ Bajaja - zfilmovali Trnka, Kachlík
  • Čert a Káča - zfilmováno jako Hrátky s čertem
  • O Perníkové chaloupce
  • O princezně se zlatou hvězdou
  • Šternberk - zfilmováno jako Jak si zasloužit princeznu
  • Potrestaná pýcha - zfilmováno jako Pyšná princezna
  • O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku - zfilmováno jako Princ a Večernice
  • O chytré princezně a Spravedlivý Bohumil - zfilmováno jako Čertova nevěsta
  • Chytrá horákyně
  • O Smolíčkovi
  • O kohoutkovi a slepičce
  • O zlatém kolovrátku
  • O hloupém Honzovi
  • Alabastrová ručička
  • O mluvicím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloních
  • O Nesytovi
  • Pohádka bez konce
  • Jak se Honzík učil latinsky (též Jak se Honza učil latinsky)
  • O labuti
  • Divotvorná harfa
  • O zakletém hadovi - zfilmováno pod stejným názvem
  • Národní báchorky a pověsti (1845-1848)

Na vydávání pohádek se dohodla s nakladatelem Jaroslavem Pospíšilem, vydávala je po sešitech. První sešit vyšel 1. července 1845, druhý na podzim 1845, třetí a čtvrtý díl byl psán v zimě 1845-1846, kdy nejvíce sbírala materiál z okolí Domažlic. Pátý svazek vyšel v září 1846, šestý pak na podzim 1847. Sedmý svazek vyšel až v listopadu 1848. Druhé, rozšířené vydání, vyšlo v letech 1854-1855.

  • Tematicky se skladby opírají o podání ze severovýchodu Čech a oblasti Chodska (třetí až sedmý sešit). Dvanáct pohádek z prvních dvou sešitů nejsou vzniklé zapsáním lidových motivů, ale jsou umělé.

Delší próza

  • Babička (1855) - světově proslulé dílo, napsané po smrti syna Hynka. Podle některých badatelů Němcovou k sepsání této povídky inspirovala Pěstounka Františka Jana Mošnera. Popisuje zde vzpomínky na šťastné dětství, prožité v ratibořickém údolí. Ústřední postavou díla je babička (Marie Magdaléna Novotná) - silně zidealizovaná, stala se symbolem dobra a lásky. Kniha začíná příjezdem babičky na Staré Bělidlo, další kapitoly popisují život na samotě a obyvatele ratibořického údolí. Babička svojí morální hodnotou výrazně převyšuje ostatní lidi, a to ze všech vrstev. Většina postav - včetně kněžny (vévodkyně) ze Zaháně, která je také výrazně zidealizovaná - je historicky doložena. Dílo vyznívá optimisticky, a to i přes babiččinu smrt. Objevuje se tu i postava, která do kompozice díla víceméně nezapadá - šílená Viktorka. Další postavou je mladá komtesa Hortenzie, která jako by zajišťovala určitou realitu světa v tomto díle. Němcová dala tomuto svému nejslavnějšímu dílu, přeloženému do mnoha jazyků, podtitul Obrazy venkovského života.

Rozbor díla:

  • Literární druh a žánr: povídka, próza
  • Literární směr: realismus
  • Slovní zásoba a jazyk: objevuje se nespisovný jazyk a vulgární výrazy, nářečí, archaismy
  • Postavy:
    • Babička - zidealizovaná postava - moudrá, milující, manuálně zručná, ochotná, silně věřící
    • Barunka - babiččina nejoblíbenější vnučka, nejstarší, poslušná, babička je její vzor
    • Ostatní děti - Jan, Vilém, Adélka
    • Terezka - matka dětí, nemá ráda báchorky
    • Pan Prošek - manžel Terezky
    • Paní kněžna Zaháňská (ve skutečnosti hraběnka Eleonora z Kounic) - babiččina přítelkyně, milá, pomáhá chudým
    • Hortensie - schovanka kněžny, ráda si hraje s dětmi
    • Viktorka - zamiluje se do vojáka a příběh končí nešťastně, otěhotní a voják ji opouští, ona se zblázní a odejde do lesa, své dítě hodí do jezu a ji zabije blesk
  • Kompozice: Dílo je rozděleno na devět kapitol
  • Prostor a čas: Staré bělidlo, 19. století
  • Význam sdělení (hlavní myšlenky díla): popis života na venkově, důraz kladen na rodinné vztahy, staré zvyky a obyčeje, dobro v lidech

DĚJ

  • Prolog - autorka vzpomíná s odstupem času na svou babičku
  • Příběh - babička přijíždí do Ratibořic na Staré bělidlo k rodině své dcery, později pomáhá s hospodářstvím a výchovou dětí
  • Epilog - popis posledních let života babičky

SPOLEČENSKO-HISTORICKÉ POZADÍ

Kniha vzniká v době Národního obrození. Hlavním cílem bylo opět pozvednout český jazyk a národní historii.

  • Pohorská vesnice (1855) - povídka ze života lidu venkovskéko

ŽIVOTOPIS ZVLÁŠŤ

Karel Jaromír Erben

Karel Jaromír Erben (7. listopadu 1811 Miletín - 21. listopadu 1870 Praha) byl český historik, právník, archivář, spisovatel, básník, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek; představitel literárního romantismu. Patřil mezi významné osobnosti českého národního obrození. Užíval řadu pseudonymů (Jarmil Erben, J. E. Miletínský, K. Jarmil Erben, Květomil Podlipský) a šifer (R. Bn., J. K. E. a j.)

Po svých studiích na gymnáziu v Hradci Králové a v Praze byl zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Od roku 1851 působil jako archivář města Prahy a od roku 1864 se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Ve svých studijních letech se Erben stýkal s Karlem Hynkem Máchou. Později se také seznámil s Františkem Palackým, spolupracoval s ním (mj. na přípravě českého diplomatáře) a jeho politickými názory byl trvale ovlivněn. Spory s Martinem Hattalou Erbena vyčerpávaly a přispívaly ke zhoršení jeho zdravotního stavu.

Erben je znám především jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů, s kterými se znal, hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých mýtů (slovanských, na rozdíl od Grimmů, kteří hledali germánské), jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842-1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla.

Nejvíce však Erben proslul sbírkou Kytice z pověstí národních (1853), (zkráceně jen Kytice), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Jádrem této sbírky je dvanáct (později vyšla i třináctá balada - Lilie) básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice.

Dílo:

Těžiště svého odborného zájmu Erben spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu.

  • Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) - jakási "slovanská čítanka"
  • Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869) - "slovanská čítanka" ve zkrácené úpravě a v českém překladu
  • Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861) - jediná sbírka básní, kterou vydal; podkladem Kytice jsou staré české lidové báje
  • Písně národní v Čechách - obsahuje 500 písní
  • Prostonárodní české písně a říkadla (1864) - pětidílná sbírka folklóru z Čech. Toto dílo je velmi ovlivněno romantismem, ten předpokládal, že lidová slovesnost je projevem nedochovaného prastarého mýtu, který vyjadřuje jakousi národní povahu (charakter). Tento mýtus měl vyjadřovat ucelený soubor představ o vztazích mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Karel Jaromír Erben se tento mýtus pokoušel znovu sestavit.
  • České pohádky
  • Chorvatské pohádky (1916)
  • Básně a překlady (1938)

Erben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat, a tím ji i ovlivňovat.

  • Mladší bratr - vlastenecké dílo
  • Večer - vlastenecké dílo
  • Tulák
  • Na hřbitově

K jeho sběratelské činnosti je vhodné dodat, že sbíral lidové písničky, říkadla, pohádky atd. pouze z Čech, nikoliv na Moravě. Tam působili například František Sušil, František Bartoš nebo Františka Stránecká.

Psal také historická díla, např. Rukopis musejní letopisů Kosmových.

PLNÝ ŽIVOTOPIS ZVLÁŠŤ

Karel Sabina

byl český spisovatel, básník, dramatik, filosof, literární a divadelní kritik, libretista, publicista, novinář a politik.

Poezie

  • 1841 - Básně (knižní debut, sbírka básní v máchovském duchu). II. svazek už za svého života nevydal - byl publikován až v roce 1911.

Próza

  • 1837 - Hrobník (novela, časopisecky, knižně pak 1844)
  • 1844 - Obrazy ze XIV. a XV. věku (soubor povídek)
  • 1847 - Vesničané (novela, jedna z prvních českých realistických prací na téma českého venkova)
  • 1857 - Blouznění (román)
  • 1858 - Hedvika (román)
  • 1858 - Věčný ženich (humoristický román)
  • 1858 Upomínka na K. H. Máchu (vzpomínková skica v Almanachu Máj)
  • 1860 - Jen tři léta! (román), vylíčení české vesnice po r. 1848 ve světle kapitalistických vztahů. Na několika výrazných postavách ukazuje, jak probíhalo ožebračování české vesnice finančním spekulantstvím a jak se český sedlák vyrovnával se starou tradicí a přizpůsoboval novým poměrům. Autor vyslovuje nepokryté sympatie k těm, kdo se snaží proniknout pod povrch společenského dění, kdo nemyslí na sebe, nýbrž na lidstvo a národ a odsuzuje ty, kdo znají jen osobní a sobecké zájmy. Vít a Helena, kteří sní o přestavbě lidské společnosti, representují v románu síly pokroku, o jejichž konečném vítězství nad zpátečnictvím a cizopasnickým příživnictvím je pevně přesvědčen.
  • 1863 - Na poušti (román se zadnářskou tematikou)
  • 1870 - Oživené hroby (nověla, jakýsi vězeňský deník se silnými autobiografickými prvky).
  • 1874 - Morana, čili, Svět a jeho nicoty - vydal pod pseudonymem Arian Želinský, jako výraz své osobní, filozofické, a především literární reakce na tzv. národní soud, který jej demaskoval jako policejního agenta a učinil z něj exkomunikovaného zrádce národa.
  • 1875 - Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba. Původní román z nejnovějších časů. Vydáváno též jako Z nedávných časů nebo Krvavý svatodušní týden roku 1848. Historický román věku devatenáctého.
  • 1879 - 1848 - Předbřeznoví revoluční bouřliváci v Rakousku (román, německy). Z němčiny přeložil Václav Vitinger.

Drama

  • Černá růže
  • Šašek Jiřího z Poděbrad
  • Maloměstské klepny
  • 1866 - Inzerát

Libreta

  • Templáři na Moravě (pro Karla Šebora, 1865)
  • Braniboři v Čechách (pro Bedřicha Smetanu, 1866)
  • Prodaná nevěsta (pro Bedřicha Smetanu, 1866)
  • V studni (pro Viléma Blodka, 1867)
  • Mikuláš (pro Josefa Richarda Rozkošného, 1870)
  • Bukovín (pro Zdeňka Fibicha, 1870)
  • Starý ženich (pro Karla Bendla, 1870)
  • Zítek (pro Viléma Blodka, 1870)

Zdroj: Wikipedie