Pražský lingvistický kroužek

21.10.2021

Pražská jazykovědná škola a její přínos pro světovou lingvistiku

Pražská jazykovědná škola (Pražský lingvistický kroužek - PLK)

V literatuře se můžeme setkat s oběma výše uvedenými pojmy, které jsou synonymem, nicméně označení "Pražská jazykovědná škola" je údajně spíše nesprávné. Tento spolek existuje až dodnes, přičemž založen byl již 6. října 1926, oficiálně registrován pak roku 1930. V historii spolku byla jeho činnost několikrát pozastavena, ať už úmrtím některého z hlavních představitelů, nebo z jiných důvodů. Naposledy byl Pražský lingvistický kroužek obnoven roku 1990 Oldřichem Leškou. Mezi zakladatele spolku patřili Vilém Mathesius, Bohuslav Havránek, Jak Mukařovský a Bohumil Trnka, kteří byli původem Češi. Z cizinců k šíření a rozvoji myšlenek PLK přispěl hlavně Roman Jakobson, ale také například Nikolaj Sergejevič Trubeckoj.

Charakteristika a historie

Pražský lingvistický kroužek byl tedy založen 6. 10. v roce 1926. Stalo se tak v pracovně Viléma Mathesia, přičemž se této zakládající schůzky zúčastnilo pět členů - Bohuslav Havránek, Jan Rypka, Henrik Becker, Roman Jakobson a sám Mathesius. Vzhledem k tomu, že se v prvních letech účastnilo schůzek pouze pár účastníků, konaly se po bytech členů PLK, díky čemuž se vytvářely bližší vzájemné vztahy a přátelství. Pražský lingvistický kroužek byl velmi známý také ve světě. O jeho popularitu za hranicemi Česka se zasloužil hlavně Nikolaj Sergejevič Trubeckoj. K PLK se s postupem času přidávali i další a další vědci a lingvisté, mezi které patřili například Otokar Fischer, Václav Machek, Vladimír Skalička nebo Josef Vachek.

Poprvé kroužek veřejně vystoupil dne 1. 5. 1928 na mezinárodním sjezdu lingvistů konaném v Haagu. Díky přednesu hlavních myšlenek ostatním lingvistům světa členové Pražské školy zjistili, že nejsou se svými myšlenkami na světě osamoceni, a mohli tak spolupracovat s vědci z jiných koutů světa a získat si přátele i v mezinárodním prostředí. V následujícím roce na základě předchozích zkušeností rozvinuli členové PLK své myšlenky i na mezinárodním sjezdu slavistů, který se konal poprvé. Dále pak Pražský kroužek slavistickému sjezdu předložil první dva svazky proslulé lingvistické edice Travaux du Cercle Linguistique de Prague (TCLP). O vydání těchto dvou děl se nemalou měrou zasloužil i Tomáš Garrigue Masaryk, jenž Pražskému kroužku za tímto účelem přispěl vyšší peněžní částkou. Příspěvky v těchto svazcích byly psány hlavně ve francouzštině, později v němčině i angličtině. První svazek nesl název Mélanges linguistiques dédiés au Premier congrès des philologues slaves, obsahoval jedenáct pojednání od pěti českých a pěti zahraničních autorů. Odbornou veřejnost zaujala i Jakobsonova monografie o fonologickém vývoji ruštiny, která tvořila druhý svazek řady.

V roce 1930 byla PKL svolána v Praze mezinárodní fonologická konference. Účastnili se jí nejen čeští vědci, ale také zástupci jiných Evropských zemí, včetně Trubeckoje, který pak s Kroužkem léta spolupracoval a velkou mírou se zasloužil o jeho slávu. Zástupci PLK zde prezentovali program své práce, jež se týkala hláskosloví. Na základě této konference vznikla také Mezinárodní fonologická asociace, jejímž předsedou byl Trubeckoj. Své společné teze pak všichni účastníci prezentovali také na Mezinárodním kongresu lingvistů. Velký ohlas si hlavní myšlenky i vydané svazky získali zejména u lingvistů amerických, bristkých a nizozemských.

Počátkem roku 1932 spustil PLK cyklus přednášek věnovaný spisovné češtině a jazykové kultuře. Přičemž reakce veřejnosti na něj byly velmi pozitivní. S postupem času bylo členství v Kroužku jakousi prestiží a mohli jej získat i lingvisté s poměrně odlišnými myšlenkami. Důležitým cílem bylo dobře zapůsobit i na další generace, aby mohl kroužek pokračovat i v budoucnosti, což se povedlo, nicméně s úpadkem intelektuálního života začátkem druhé světové války dopadla krize i na PLK a v roce 1939 tedy jeho slavné období (nazýváno jako klasické) uhaslo.

V době poválečné musel kroužek čelit dalším nepříjemnostem. Někteří hlavní představitelé byli nuceni emigrovat, nebo emigrovali z vlastního přesvědčení, což fungování spolku ještě ztížilo. Mathesius a Trubeckoj navíc během druhé světové války zemřeli. Stejně jako všechno ostatní, i lingvistika propadla vlivu Ruska, a během totalitního režimu (po roce 1950) se kroužek úplně rozpadl. Na jeho místo pak nastoupili Jazykovědné sdružení a Kruh moderních filologů včele s Trnkou. Tyto dva spolky se starali o obnovení a pokračování publikační řady TCLP, kterou založil Kroužek.

V 70. a 80. letech byly tyto spolky nuceny publikaci TCLP ukončit. Vlivem cenzury se museli dokonce scházet tajně a své myšlenky nesměli publikovat veřejně. Semináře se opět uskutečňovali v bytech účastníků. Někteří členové, například Bohumil Trnka či Jan Vachek, vydali nějaké publikace v zahraničí. Ty však byly českému čtenáři zapovězeny, stejně jako konference, kterých se jim podařilo zúčastnit.

Po listopadové revoluci mohl být Pražský lingvistický kroužek opět obnoven. Došlo k tomu v roce 1990 z iniciativy Oldřicha Lešky. Obnovení však údajně nebylo závislé na pádu režimu, ale na myšlenkách prezentovaných na tajných schůzkách, přičemž k obnovení by prý došlo, i kdyby byli komunisté stále u moci. V roce 1995 byly vydány nové svazky Travaux du Cercle linguistique de Prague. Další byly publikovány v letech 1999 a 2002.

Ústřední představitelé Pražské jazykovědné školy

Vilém Mathesius (3. srpna 1882 Pardubice - 12. dubna 1945 Praha) - se v roce 1912 stal prvním profesorem anglistiky na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V roce 1926 se podílel na založení Pražského lingvistického kroužku. Byl představitelem české strukturální lingvistiky. Zabýval se především gramatikou, fonologií a stylistikou angličtiny a češtiny a obecnou lingvistikou.

Bohumil Trnka (3. června 1895 Kletečná - 14. února 1984 Praha) byl český jazykovědec a literární historik, anglista, autor učebnic angličtiny, nizozemštiny, dánštiny, norštiny a švédštiny a publikace o těsnopise. Byl členem Pražského lingvistického kroužku.

Bohuslav Havránek (30. ledna 1893 Praha - 2. března 1978 Praha) byl český filolog, slavista, bohemista, balkanolog, paleoslovenista, rusista, lexikograf, literární historik, dialektolog, textolog, editor staročeských literárních památek a vysokoškolský pedagog. Jeho zásluhy ve vědních oborech srovnávací slovanská jazykověda a bohemistika byly oceněny řádným členstvím v České akademii věd a umění a Královské české společnosti nauk (řádný člen od 18. července 1945, dopisujícím se stal 9. 1. 1939), zahraniční členství mu dále udělily bulharská, srbská, německá a saská akademie věd a Jihoslovanská akademie věd a umění v Záhřebu, čestné doktoráty Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně, Univerzita Palackého v Olomouci, univerzita v Lipsku a Jagellonská univerzita v Krakově. Byl nositelem Řádu republiky, státní ceny Klementa Gottwalda, zlaté čestné plakety ČSAV "Za zásluhy o vědu a lidstvo", medaile J. A. Komenského, čestné plakety Josefa Dobrovského a bulharského Řádu Cyrila a Metoděje.

Jan Mukařovský (11. listopadu 1891 Písek - 8. února 1975 Praha) byl český estetik a literární teoretik, čelný představitel českého strukturalismu a Pražského lingvistického kroužku, akademik ČSAV. Dvakrát obdržel Český řád.

Roman Osipovič Jakobson (rusky Роман Осипович Якобсон, v USA Roman Jakobson, 23. října 1896, Moskva, Rusko - 18. července 1982, Boston, USA) byl ruský lingvista, představitel strukturalismu a jeden z nejvýraznějších představitelů lingvistiky 20. století vůbec. Před druhou světovou válkou žil v Československu a podílel se na založení Pražského lingvistického kroužku. Po válce přednášel ve Spojených státech amerických.

Kníže Nikolaj Sergejevič Trubeckoj (rusky Николай Сергеевич Трубецкой; (15. dubna 1890 Moskva - 25. června 1938 Vídeň) byl ruský jazykovědec a etnolog, zakladatel fonologie jako vědecké disciplíny, zakládající člen Pražského lingvistického kroužku.

Sergej Josifovič Karcevskij (28. srpna 1884, Tobolsk - 7. listopadu 1955, Ženeva) byl ruský lingvista, profesor ruského jazyka a literatury na ženevské univerzitě, člen Pražského lingvistického kroužku (PLK). Prostřednictvím Karcevského přicházel PLK do styku s myšlenkami ženevské školy a přímo i s myšlenkami Saussurovými, jehož znal Karcevskij osobně. Na půdě PLK přednášel však jenom dvakrát.

Otokar Fischer (20. května 1883 Kolín - 12. března 1938 Praha) byl český literární historik a profesor germanistiky na Univerzitě Karlově, divadelní kritik, teoretik a historik, překladatel, dramaturg, básník a dramatik.

Prof. PhDr. Josef Vachek, DrSc., (1. března 1909 Praha - 31. března 1996) byl český lingvista, anglista a bohemista, jeden z významných představitelů Pražského lingvistického kroužku. Josef Vachek se zabýval fonologií, fonetikou a mluvnicí angličtiny i češtiny, obecnou lingvistikou a teorií překladu a psaného jazyka. Působil kromě jiného jako vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český tehdejší Československé akademie věd.

Přehled koncepcí a hlavních teorií

Funkce lingvistiky podle PLK

FUNKCE VNĚJŠÍ

  • Funkce referenční - určuje vztah k tématu.
  • Emotivní nebo "expresivní funkce" - "... míří k přímému vyjádření postoje mluvčího k tomu, o čem hovoří. Směřuje k vytvoření jisté emoce, pravdivé nebo fingované".
  • Konativní funkce - je orientována přímo adresátovi s cílem jej ovlivnit. Nejčastěji se vyskytuje ve formě vokativu nebo imperativu.
  • Fatická funkce - má za cíl zahájit a udržovat komunikaci. Nejčastěji jde o podobu ritualizovaných formulí. "Je to také první verbální funkce, kterou si osvojují děti".
  • Metajazyková funkce - slouží ke komunikaci o používaném kódu.
  • Poetická funkce - je zaměřená "na sdělení jako takové", tj. jeho provedení a styl. Je "dominantní" a "determinující" funkcí slovesného umění a "... prohlubuje základní dichotomii znaků a objektů"

FUNKCE VNITŘNÍ

  • Funkce vnitřní jsou "funkce jazykových jednotek, prostředků vytvářejících jazykový systém 'zevnitř', budující vnitřní strukturu jazyka"
  • funkce "fonému, slova, věty;
  • intenzifikační (zesilující) funkce;
  • gramatická, syntaktická funkce;
  • kongruenční funkce, pádová funkce;
  • funkce vokativu;
  • výrazy ve funkci doplňku;
  • funkce plurálu inkorporativního;
  • kontextová funkce;
  • funkce otázky v řečnické výstavbě výkladu atd.

Teorie jazykového znaku

Pražský lingvistický kroužek si dal za úkol kritické přehodnocení soudobé lingvistiky. Přitom vycházel především z myšlenek strukturalismu uvedeného do jazykovědy Saussurem. Přijal za svou bilaterální teorii jazykového znaku jako arbitrární (tj. nemotivovanou) jednotu označovaného (fr. "signifié") a označujícího (fr. "signifiant"), i když někteří členové PLK, především Roman Jakobson, zdůrazňovali ikonickou povahu jazykových jevů. PLK rozvíjel tvůrčím způsobem učení o saussurovských dichotomiích jako např. signifié a signifiant, langue a parole či významem a hodnotou (valeur). Často se snažil o syntézu mezi nimi.

Komparativní lingvistika

Kriticky se PLK postavil k historické komparativní lingvistice tím, že zdůraznil své synchronní, nikoli diachronní zaměření. Komparativní lingvistice německého původu vyčítal atomizovaný přístup k jednotlivým hláskám a jejich změnám jako izolovaným událostem bez přihlédnutí k systému hlásek jako celku.

Fonologie

Nejpřínosnější práce PLK jsou ty, které se zabývaly fonologií a morfologií. Hlavní zásluhu o etablování fonologie jako samostatné vědecké disciplíny měl Trubeckoj. Fonologie zavádí do studia hlásek emický princip neboli funkční hledisko. Dva akusticky rozdílné zvuky mohou být z funkčního hlediska považovány za jediný foném. Např. znělá a neznělá hláska ř je jedním fonémem, protože na rozdíl od jiných souhlásek nemá u ř opozice znělosti (znělá/neznělá hláska) distinktivní (neboli význam rozlišující) význam.

Příznakovost

Nejznámější teorií PLK v obecné lingvistice je učení o příznakovosti. Vzniklo ve fonologii. Její morfologická verze byla vypracována Romanem Jakobsonem v článku Zur Struktur des russischen Verbums (1932). Teorie příznakovosti je založena na myšlence privativního binárního protikladu (opozice). Privativní protiklad existuje tam, kde se oba členy liší přítomností nebo nepřítomností téhož formálního rysu. Člen opozice, který tento rys má, se nazývá příznakový člen, a člen, který jej postrádá, je bezpříznakový. Podle Jakobsona jsou všechny morfologické kategorie důsledně binární či poskládány z binárních protikladů. Teorie příznakovosti má uplatnění i v sémantice. Pro bezpříznakový člen je zvlášť charakteristický neutrální význam. Bezpříznakový člen nevypovídá nic o přítomnosti či absenci významu příznakového členu. V češtině např. může mužský rod, který je bezpříznakovým členem rodové opozice, označovat i osoby ženského pohlaví.

Funkcionalismus

Funkcionalismus Pražského lingvistického kroužku je motivován částečně snahou vydobýt jazykovědě autonomní, na fyzické a mentální realitě nezávislý, předmět (systém), částečně také teleologickým pojetím jazykových jevů jako prostředků komunikace. Pro přílišný důraz na funkci nechala Pražská škola nevyřešený ontický problém jazyka. Jazyk chápe jako sociálně-interpersonální objekt zvláštní povahy, který je systémem formálních jednotek (foném, morfém, lexém, syntagmém) sloužících ke komunikaci mentálních obsahů.

Publikace

Časopis Slovo a slovesnost

Slovo a slovesnost (zkratka SaS), podtitul Časopis pro otázky teorie a kultury jazyka založený v roce 1935 Pražským lingvistickým kroužkem, je český jazykovědný odborný časopis vydávaný čtyřikrát ročně Ústavem pro jazyk český Akademie věd České republiky. Je v Česku jedním z nejprestižnějších převážně česky psaných časopisů, které publikují články z obecné lingvistiky a příbuzných oborů. Věnuje se sémiotice, sémantice, gramatice, pragmatice, sociolingvistice, psycholingvistice, textové lingvistice, teorii překladu atd. Časopis byl založen roku 1935 jako orgán Pražského lingvistického kroužku. Vedoucím redaktorem časopisu je Petr Kaderka, výkonnou redaktorkou Eva Havlová.

TRAVAUX DU CERCLE LINGUISTIQUE DE PRAGUE

Publikační řada pro svět s pracovními jazyky francouzským, německým a anglickým. Symbolické forum PLK.

  • TCLP 1. Mélanges linguistiques dédiés au Premier congrès des philologues slaves. 1929
  • TCLP 2. Roman Jakobson: Remarques sur l'évolution phonologique du russe comparée à celle des autres langues slaves. 1929
  • TCLP 3. Bohumil Trnka: On the syntax of the English verb from Caxton to Dryden. 1930
  • TCLP 4. Réunion phonologique internationale tenue à Prague (18-21/XII 1930). 1931
  • TCLP 5 2. Description phonologique du russe moderne. II. Nikolaj Sergeeviè Trubeckoj (Trubetzkoy): "Das morphonologische System der russischen Sprache". 1934
  • TCLP 6. Études dédiées au Quatrième congrès de linguistes. 1936
  • TCLP 7. Nikolaj Sergeeviè Trubeckoj (Trubetzkoy): Grundzüge der Phonologie. 1939
  • TCLP 8. Études phonologiques dédiées à la mémoire de M.le Prince N.S.Trubetzkoy. 1939

+ nové sborníky vydané po skončení klasického období a po roce 1990.

(ZDROJ: www.wikipedia.cz)