Národní obrození a Osvícenství v Českých zemích

14.10.2021

Osvícenství a počátky národního obrození, jeho kořeny v literatuře 18. století, periodizace, vznik a charakteristika jednotlivých tendencí.

Osvícenství jako pojem

Osvícenství plynule navazuje na renesanci a rozvíjí racionalismus a optimismus. Silně kritizuje absolutismus a bojuje proti němu. Základem je důvěra v rozum - tedy v "osvícení". Jako pravdivé se považují pouze poznaná fakta. Naproti tomu je však prosazována svoboda myšlení a rovnost mezi všemi. Osvícenství šlo ruku v ruce také s literaturou. V tomto období (18. století) byli spisovateli zejména vzdělaní lidé - filozofové, vědci, publicisté, lékaři, advokáti, učitelé nebo historici.

Charakteristika národního obrození

Národní obrození bylo velké společenské hnutí. Národ jako takový si uvědomoval svoji existenci - začaly se formovat základy novodobého českého národa. Na našem území se při snaze o 'znovuzrození', jindy také vzkříšení či probuzení, začal formovat novodobý český jazyk a začal pronikat také do běžné společnosti, kultury i literatury.

Obrození bylo urychleno nástupem kapitalismu a reformami Marie Terezie a Josefa II., zejména zrušením nevolnictví a uvedením tolerančního patentu v roce 1781. V tomto období měl běžný český venkovský lid stejné zájmy jako buržoazie, elita a inteligence, nikdo však jeho požadavky nevyslyšel. Nositeli hnutí se tak stali právě filozofové, vědci, lékaři, učitelé a spisovatelé.

Mezi zdroje národního obrození dnes řadíme hlavně celkovou atmosféru ve společnosti a revoluční náladu obyvatelstva, myšlenku slovanské vzájemnosti (ta byla posílena přechodem ruských vojsk přes naše území), literaturu inspirovanou lidovou slovesností - zejména povídky a pohádky Erbena a Němcové; činnost venkovské inteligence, zejména učitelů a kněžích, kteří tyto myšlenky i český jazyk šířili mezi obyčejné lidi. Zdrojem bylo také lidové divadlo, vzdělávací zábavná próza vydávaná Českou expedicí v čele s Václavem Matějem Krameriem, ale i obrozenecká věda (zejména historie a jazykověda).

Národní obrození bylo v Českých končinách doprovázeno preromantismem. Období se datuje do 70. let 18. století až 50. let 19. století. Národní obrození u nás bývá často rozděleno do tří, někdy i čtyř etap (fází):

  • Fáze - obranná (70. léta 18. století až počátek 19. století) - ve společnosti dominoval vliv klasicismu a osvícenství. Cílem první fáze bylo čelit germanizaci, a hlavně zachránit a obnovit národní jazyk. Vzorem pro obnovu i tvorbu nových slov byla zejména čeština veleslavínská, ale také další slovanské jazyky. Lidé měli zájem o českou kulturu a národní dějiny.

Hlavním představitelem této fáze v oblasti jazykovědy je Josef Dobrovský (1753-1829), kterého později T. G. Masaryk označil jako "prvního světového Čecha v nové době". Masaryk také poprvé použil termín "Národní obrození". Dobrovský psal svá díla v němčině, nevěřil totiž, že se čeština někdy stane jazykem národním.

V oblasti historie byly největšími osobnostmi první fáze obranné hlavně kněz Gelasius Dobner (1719-1790), který propagoval kritické metody dějepisectví. Svá díla vydával v latině. Důležitou osobností je také František Martin Pelcl (1734-1801) - dějepisec a profesor českého jazyka na pražské univerzitě, který sepsal Novou kroniku českou.

V oblasti poezie tenkrát působil Václav Thám se svými Básněmi v řeči vázané (1785) a Antonín Jaroslav Puchmajer, mezi jehož díla řadíme například Sebrání básní a zpěvů, Ódu na Jana Žižku z Trocnova nebo baladu Šebestián Hněvkovský.

Divadlo se v první fázi národního obrození snažilo o rozšíření češtiny formou mluveného slova. Jeho úkolem bylo zajistit pravidelná česká představení, vychovat české herce, vytvářet české hry a ovlivňovat národní uvědomění lidu. O česká představení však nebyl příliš velký zájem a po nějaké době se česky přestalo hrát. Mezi první česká divadla patřilo například divadlo v Kotcích, Stavovské (Nosticovo) divadlo (od r. 1783), kde se česky téměř nehrálo, nebo vlastenecké divadlo Bouda. To stálo na Koňském trhu, dnes Václavském náměstí, od roku 1786 do roku 1789. Hrály se zde překlady slavných básníků, například Moliéra nebo Shakespeara, ale i české vlastenecké hry od Václava Tháma, Václava Klimenta Klicpery nebo Jana Nepomuka Štěpánka.

  • Fáze - ofenzivní (počátek 19. st. až konec 30. let 19. stol.)

K pokračování snah o národní obrození velmi přispěl vliv napoleonských válek. Konkrétně přítomnost vojsk jiných slovanských národů na našem území. To u lidí vyvolávalo pocit sounáležitosti a touhu mluvit svým rodným jazykem.

Počátkem 19. století byl vypracován první novodobý český národně kulturní program. Hlavními znaky tohoto období byl rozvoj literatury odborné i krásné a rozšíření české slovní zásoby, o což se nejvíce zasloužil Josef Jungmann. Dále pak vyzdvihování historie a zájem o historismus jako takový, propagace slovanské sounáležitosti, pokusy o vzkříšení epiky a preromantické nadšení, které se odráželo ve víře v budoucnost národa.

Spisovatelé ofenzivní fáze národního obrození si jako cíl stanovili, že jejich díla budou výchovně vlastenecká, ale také estetická, zajímavá i pro veřejnost. Mezi nejvýznamnější osobnosti vědecké literatury patří Josef Jungmann (1773-1847), Pavel Josef Šafařík (1795-1861) nebo František Palacký (1798-1876), který se stal také vůdčí osobností třetí fáze NO.

Literaturu uměleckou zastupují jména jako Jak Kollár (1793-1852) nebo František Ladislav Čelakovský (1799-1852).

  • Fáze - vyvrcholení národního obrození (mezi 1830 a 1848 - tedy mezi dvěma revolucemi)

"Hnacím motorem" tohoto vyvrcholení byl odpor k útisku a absolutismu. V režii Františka Palackého vznikl 1. politický obrozenecký program. Co se týče literatury, začaly se objevovat počátky romantismu, ale také realismu. Mezi hlavní osobnosti romantismu nepatřil nikdo jiný, něž Karel Hynek Mácha. K realistům této doby řadíme Karla Havlíčka Borovského a Boženu Němcovou. Obrozenečtí spisovatelé pak byli zejména Karel Jaromír Erben a Josef Kajetán Tyl. Z dalším velkých osobností třetí fáze NO můžeme zmínit i Karla Sabinu (1813-1877) nebo Josefa Václava Friče (1829-1890).

Významná seskupení, vydavatelství a časopisy

  • Nakladatelství Česká expedice - vydavatelství vedl Václav Matěj Kramerius. Bylo založeno roku 1790 a stalo se centrem buditelského snažení. Při svém vzniku se nejednalo pouze o nakladatelství, ale také o knihkupectví a antikvariát. Především to však bylo místo, kde se sdružovali spisovatelé se stejnými obrozeneckými myšlenkami. Kramerius vydával také vlastní noviny - od roku 1789 to byly Císařské královské Pražské vlastenecké noviny, a od roku 1791 pak Krameriusovy císařské královské vlastenecké noviny, jejichž přílohou byl jeho legendární Kalendář. Jak noviny, tak celé vydavatelství se snažilo většinu všech publikovaných článků či knih vydávat v českém jazyce. Hlavními odebírateli novin a kalendáře se stali i drobní kněží, učitelé či úředníci, díky kterým se tyto publikace dostali i mezi obyčejný lid.
  • Divadlo v Kotcích - jeho provoz byl zahájen v roce 1738 na staroměstském tržišti v Praze. Během svého působení se vystřídalo mnoho majitelů a jeho sláva vyhasla v letech 1779-1783, protože jej zastínily přípravy na provoz velkého Nosticova divadla.
  • Nosticovo (Stavovské) divadlo - divadlo zahájilo svůj provoz v roce 1783 pod názvem Nosticovo divadlo. Hrály se zde především německé činohry a italské opery, nicméně později byl repertoár divadla rozšířen také o českou hru. O tu však nebyl příliš velký zájem, a tak se na nějaký čas opět česky hrát přestalo. Nosticovo divadlo je jedním z nejstarších v Evropě a za své působení si užilo opravdu velké slávy. Hrál zde například sám Mozart, navštívil jej císař Josef II. V průběhu dějin také několikrát změnilo svůj název - v roce 1799 bylo přejmenováno na Stavovské divadlo. Během tohoto období se pomalu začínaly hrát české hry, nicméně v roce 1862 se z něj stalo Královské zemské německé divadlo, a čeština už opět nebyla slyšet. V roce 1920 vtrhnul do prostor divadla český dav, a to následně přešlo pod správu Národního divadla v Praze. Po druhé světové válce byl název opět změněn, tentokrát na Tylovo divadlo. V současnosti se jedná opět o divadlo Stavovské, které je druhou scénou Národního divadla.
  • Divadlo Bouda - vzniklo v roce 1786 a působilo do roku 1789. Bylo založeno pod názvem Královské císařské vlastenecké divadlo a za jeho vznikem stál Václav Thám. Stálo na Koňském trhu v Praze, což je dnešní Václavské náměstí. Jak již sám název napovídá, jednalo se vlastně o dřevěnou boudu, ve které se hrály zejména české divadelní hry. Působili zde například Karel Ignác Thám, Prokop František Šedivý nebo Antonín Josef Zíma. Divadlo bylo v roce 1789 strženo - údajně kvůli špatné finanční situaci, ovšem pravdou může být spíše snaha o potlačení českého jazyka. Mezi jeho nejznámější hry patří například Břetislav a Jitka aneb Únos z kláštera nebo Vlasta a Šárka aneb Dívčí souboj u Prahy, které napsal Václav Thám.
  • Jungmannova škola básnická a vědecká - sdružení kolem Josefa Jungmanna, jehož členy byli například Antonín Marek, Milota Zdirad Polák, Jak Evangelista Purkyně nebo Jak Svatopluk Presl.
  • Rukopisná falza (Rukopisné padělky - RKZ) - rukopisná falza měla dokázat starobylost českého jazyka a kultury. Cílem bylo posílit sebevědomí národa. V budoucnu inspirovaly mnohé spisovatele a osobnosti, například Zeyera, Mánesa i Smetanu. Prvním z nich byl Rukopis královédvorský; ten byl nalezen v roce 1817 ve Dvoře Králové. Tenkrát byl označen za památku z 13. století. Obsahoval 14. skladeb. Druhý byl Rukopis zelenohorský, zaslaný anonymně Národnímu muzeu v roce 1818. Jako místo nalezení byla uvedena Zelená Hora u Nepomuku a byl označen za památku z 10. století. Stejně jako první rukopis, i tento obsahoval několik skladeb, například skladbu s názvem Libušin soud. Pravděpodobnými autory rukopisů byli Václav Hanka a Josef Linda. Jejich pravost byla vyvrácena Dobrovským a Palackým, nicméně úplné potvrzení jejich falešnosti přišlo až v roce 1968.
  • Časopis Společnost vlasteneckého muzea v Čechách
  • Vydavatelství Matice česká

Souvislost literatury s politickou a společenskou situací

Jak bylo již řečeno v úvodu, je toto období úzce spjato s politickou i společenskou situací. Snaha o obrození národa a českého jazyka pronikala do literatury po celých dlouhých sto let a objevovala se v literatuře vědecké, v novinách, v divadlech, ale i v dílech preromantických, romantických či realistických. Vyvrcholení Národního obrození a průniku českého jazyka mezi běžný lid bylo úzce spjato s reformami Marie Terezie a jejího syna císaře Josefa II.

Nejvýznamnější osobnosti období

Josef Dobrovský (1753-1829) - Josef Dobrovský vystudoval filozofii a teologii v Praze. Kněžím se však nestal, působil jako vychovatel u hraběte Nostice (majitele Nosticova divadla), a současně se věnoval své vědecké práci. Co se týče Národního obrození, zasloužil se o mnohé - položil základy celého obrozeneckého hnutí i literatury, základy českého spisovného jazyka, ustálil jazykovou normu, zasloužil se také o základy slavistiky, a navíc popřel pravost Rukopisů, přičemž přímo vyvrátil pravost rukopisu Zelenohorského. Mezi jeho největší díla můžeme zařadit Podrobnou mluvnici češtiny, ve které ustálil jazykovou normu a navrhnul analogickou opravu pravopisu, která platí dodnes. Dále pak Německo-český slovník o dvou dílech, ve kterém vyniknul kontrast bohaté němčiny nad chudou češtinou. Napsal také Dějiny české řeči a literatury, Základy jazyka staroslověnského nebo stať Česká prozódie.

Gelasius Dobner (1719-1790) - byl kněz píšící v latině. Propagoval kritické metody v dějepisectví.

František Martin Pelcl (1734-1801) - autor Nové kroniky české (datované do roku 1434). Byl původem dějepisec a profesor jazyka českého na univerzitě v Praze.

Václav Thám - psal zejména divadelní hry pro divadlo Bouda. Jeho dílem je také almanach Básně v řeči vázané z roku 1785. Jedná se o sborník jak původní tvorby, tak různých překladů.

Antonín Jaroslav Puchmajer - mezi jeho největší díla patří například almanach Sebrání básní a zpěvů, jenž byl sepsán v letech 1795-1814, a ve kterém převažuje jeho autorská tvorba. Dále je autorem Ódy na Jana Žižku z Trocnova nebo třeba eposu o dívčí válce Děvín.

Václav Kliment Klicpera (1792-1859) - byl autorem veseloher, zejména pro divadlo Bouda. Jeho dílem byly například hry Rohovín čtverrohý nebo Divotvorný klobouk.

Jak Nepomuk Štěpánek (1783-1844) - známý autor divadelních frašek a veseloher, například hry Čech a Němec.

Josef Jungmann (1773-1847) - byl jazykovědec, překladatel, básník, a hlavně propagátor jazyka českého. Své působení začal jako básník z okruhu Jaroslava Puchmajera, a poté se věnoval zejména jazykovědě. Napsal pětidílný Slovník česko-německý, který obsahuje 120 000 slov. Všechny tyto výrazy nejen shromáždil, ale postaral se i o výrazné rozšíření slovní zásoby. S tím mu pomáhali také například bratři Preslové nebo Jan Evangelista Purkyně, kteří se zasloužili o názvosloví lékařské či přírodovědné. Dalším dílem byla například stať Rozmlouvání o jazyce českém, Slovesnost nebo Historie literatury české. Pokud bychom se chtěli podívat na jeho začátky v básnické oblasti, můžeme si přečíst například romanci Oldřich a Božena. Ve velkém se věnoval také překladům světoznámých literárních děl do češtiny.

Pavel Josef Šafařík (1795-1861) - zajímal se zejména o historii a český jazyk. Napsal například Slovanské starožitnosti, což bylo volné pokračování slavistického díla Dobrovského.

František Palacký (1798-1876) - byl vůdčí osobností třetí fáze národního obrození. Zajímal se zejména o historii českého národa. Jeho pětidílné Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě byly sepsány v němčině i češtině. Jedná se o základní historické dílo, které kompletně pojednává o dějinách našich zemí od roku 1526 a stalo se inspirací pro mnohé další osobnosti jako byl Smetana, Jirásek nebo Myslbek. Palacký byl také organizátorem založení Časopisu Společnosti vlasteneckého muzea v Čechách a působil i při založení českého vydavatelství Matice české.

Jak Kollár (1793-1852) - Kollár byl zejména básník, který se postarat o rozšíření myšlenky slovanské sounáležitosti. I přes jeho slovenský původ psal převážně česky. Jeho největším dílem je sbírká Básně z roku 1821, která obsahuje množství epigramů, ód, elegií i milostné lyriky. Najdeme zde například známou skladbu Slávy dcera.

František Ladislav Čelakovský (1799-1852) - byl sběratel, překladatel, básník a redaktor Pražských novin. Napsal například sbírku Ohlas písní ruských, který zahrnuje i básně Rusové na Dunaji nebo Bohatýr Muromec. Další známou básnickou sbírkou je Ohlas písní českých, zachycující ráz českého lidového života.

Josef Kajetán Tyl (1808-1856) - byl hlavním tvůrcem českého realistického dramatu. Mezi jeho nejznámější hry patří Fidlovačka, Kutnohorští havíři, Jan Hus a Strakonický dudák. Psal však také povídky - Chudí lidé, Pouť českých umělců či Rozervanec. Jeho dílem z oblasti historie je například povídka Dekret kutnohorský. Zároveň byl redaktorem pro časopis Květy a pro Sedlské noviny.

Karel Jaromír Erben (1811-1870) - K. J. Erben je jednou z nejvýznamnějších a nejvýraznějších osobností české literatury. Je hlavním představitelem obrozeneckého básnictví a počátku realismu v Čechách. Byl to vědec, právník, archivář, ale i historik a překladatel. Jako novinář působil v Pražských novinách. Co by sběratel lidové slovesnosti dal dohromady sbírku Prostonárodní české písně a říkadla, nebo Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních, kde najdeme třeba pohádky Zlatovláska nebo Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Jeho nejznámějším dílem je však soubor balad s názvem Kytice. Obsahuje přesně 13 balad, ve kterých se často jedná o souboj člověka s přírodou nebo nadpřirozenem, základní vztahy mezi lidmi, a velice často se zde objevuje motiv mateřské lásky, a hlavně viny. Po každém provinění vždy přichází krutý trest.

Karel Sabina (1813-1877) - byl básník, prozaik, literární historik, politik a novinář. Napsal například román Oživené hroby.

Josef Václav Frič (1829-1890) - byl básník, povídkář, dramatik a překladatel. Stál při počátcích českého realismu. Psal satirické povídky, ve kterých kritizoval společnost.

Karel Havlíček Borovský (1821-1856) - hlavní představitel českého realismu, novinařiny a politické satiry. Jako novinář působil v Pražských novinách, v Národních novinách i v časopisu Slovan. Mezi jeho největší díla patří například Epigramy, obsahující krátké satirické básně, Tyrolské elegie, Křest sv. Vladimíra nebo Král Lávra.

Božena Němcová (1820-1862) - nejznámější a nejvýraznější česká spisovatelka vůbec. Narodila se ve Vídni jako Barbora Novotná (později Panklová), avšak své dětství a dospívání prožila v Ratibořicích. Provdala se za úředníka Josefa Němce, se kterým však nikdy nebyla úplně šťastná. Ani její osud k ní nebyl příliš přívětivý - nikdy se nepřenesla přes smrt svého syna Hynka, který podlehl tuberkulóze. Sama navíc dožila svůj život velmi nemocná a na pokraji chudoby. Její dílo je pro českou literaturu opravdu přínosné - napsala například známý vesnický román Babička, ale také povídky Divá Bára, Pohorská vesnice nebo V zámku a podzámčí.

Vybraná díla a jejich charakteristika

Karel Havlíček Borovský - Král Lávra 

(zdroj rozboru: https://www.odmaturuj.cz/ctenarsky-denik/karel-havlicek-borovsky-kral-lavra/)

Literární forma: poezie
Literární žánr: satira - využívá humoru a komiky ke kritice lidských charakterů nebo poměrů ve společnosti.
Místo a doba děje: Čechy za rakouské nadvlády (zdánlivě cizí svět)
Obsah díla: Irská pohádka s českými motivy vypráví o podivuhodném králi, který byl dobrý král, ale měl jednu chybu. Jednou do roka k sobě zavolal holiče, na kterého padl los, nechal se oholit, a pak dal lazebníka popravit. Lid se velmi divil tomu, že slušně vypadající král může být takový tyran. Jednou padl los na mladého Kukulína, jediného syna staré vdovy. Vdova, ale šla za králem a hezky mu pověděla, co si o něm myslí. Král se velmi zastyděl, a tak k sobě zavolal Kukulína. Kukulín musel přísahat, že nikomu nepoví, co viděl. Kukulín přísahal a stal se pak dvorním holičem. Za nějaký čas však Kukulína tajemství velmi tížilo. Matka to na něm poznala a poradila mu, aby zašel za poustevníkem do pustého lesa. Poustevník mu poradil, aby tajemství pošeptal do vykotlaného vrby. Kukulín tak učinil a velmi se mu ulevilo. Po králově ,,uzdravení" byl uspořádán bál. Na bál šel hrát také pan Červíček, který však cestou ztratil kolíček z basy. Uřízl si tedy větev z vrby a vyřezal si nový kolíček. Nevěděl však, do tím způsobí. Když pak začal v paláci hrát, tu řve basa: ,,Král Lávra má oslí uši, král je ušatec!" Král dal Červíčka okamžitě vyhodit. Basu však nebylo možno pověsit, a tak král nechal svoje vlasy úplně ostříhat a nosil své dlouhé uši veřejně bez futrálu.
Hlavní postavy + jejich charakteristika:
Král Lávra - dobrotivý i krutý, omezený hlupák, nelítostné, brutální činy ( asociace se slaboduchým Ferdinandem Dobrotivým na císařském trůnu ve Vídni)
Kukulín - mladičký holič, bojácný, upovídaný, neschopný udržet tajemství
Basista Červíček - typ českého muzikanta
Hlavní myšlenka: Satiricky zpracovaná látka z řecké mytologie o králi Midasovi, kritika hlouposti, omezenosti a zloba panovníka. (oslí uši - politický symbol). V podtextu - úděl pronásledovaného novináře (kdo odhaluje kritikou oslí uši, je stíhán).
Jazyk díla: lidový humor, aktuální písňová podoba (jednoduchý rým, čtyřveršová slova), smírný konec - parodie historií o hodných panovnících. Prostý jazyk, lidová mluva, satirická skladba. Názornost, konkrétnost, vtip.

Ukázka z díla:

Co nyní celý svět
věděl od basy,
nebylo nic platno
skrývat pod vlasy,
tak král Lávra nosil po tom bálu
svoje dlouhé uši bez futrálu
po všechny časy.