Jazyk, jeho podstata a funkce

07.10.2021

Vztah jazyka a řeči

Člověk, jako společenský a inteligentní tvor, si vytvořil vlastní způsob dorozumívání - řeč. Žádný jiný živočich na Zemi není řeči schopen. Lidská řeč má dvě základní formy - mluvenou a psanou. Mluvená forma je logicky mnohem starší než písmo; i v životě jedince přichází dříve, a tudíž bychom ji mohli používat za podstatnější. Kromě těchto dvou forem existuje ještě řeč těla, tedy komunikace neverbální.

Schéma procesu komunikace

Autor, jinými slovy také odesílatel či komunikátor, vyšle nějaké sdělení (myšlenku). K tomu, aby mohl tuto myšlenku zformulovat a předat dál, potřebuje nějaký kód. Tímto způsobem vzniká jazykové sdělení. Kódem je samozřejmě jazyk, kterému musí oba účastníci komunikace rozumět. Adresát (komunikant, příjemce) toto sdělení dekóduje a přijímá. Případně vyšle odpověď, schéma se otočí a komunikace opět proběhne stejným způsobem.

Model komunikace bychom mohli zapsat i takto:

vysílatel (zdroj) → sdělení (kód) → příjemce (cíl) → výsledek (kanál, médium)

Kanály lidské komunikace

Komunikační kanál, který stojí mezi odesílatelem a příjemcem sdělení a zprostředkovává jeho předání, může být různého charakteru. Prostřednictvím akustického kanálu komunikujeme řečí, hvízdáním, výkřiky a dalšími zvuky. Optický kanál zajišťuje komunikaci prostřednictvím písma, znaků, obrázků či gest nebo mimiky. Přes kanál taktilní komunikujeme dotekem a nejčastěji se jedná o Braillovo písmo. Poslední je kanál olfaktorický, jenž zajišťuje komunikaci prostřednictvím pachových a čichových vjemů, například parfémy, vůněmi, feromony a tak dále.

Funkce lidského jazyka

Jazykové sdělení může mít různou funkci. Záleží na tom, co konkrétně chceme komunikovat a co je cílem nebo záměrem sdělení. Funkce jazyka mohou být:

  • sdělovací (komunikativní, dorozumívací) - jejím účelem je sdělovat prostá fakta a slouží jako prostředek dorozumívání a předávání základních informací mezi osobami
  • výzvová (apelová, konativní) - slouží k vyjádření určité výzvy, případně také rozkazu. Příkladem může být například věta "Pojďme domů!"
  • citová (emotivní, expresivní) - mluvčí jejím prostřednictvím vyjadřuje své emoce a postoje k dané skutečnosti či situaci
  • myšlenková (mentální, kognitivní) - tato funkce slouží k uspořádání a případně také vyjádření vlastních myšlenek. Jazyk je v tomto případě nástrojem k formování a organizaci myšlenek
  • estetická (poetická) - jejím prostřednictvím se vyjadřují citově zabarvená sdělení s uměleckým záměrem. Má v příjemci vyvolat estetické prožitky

Složky a systémové vlastnosti lidského jazyka

Lidský jazyk má tři základní složky. První je samotný jazyk (langue). Jedná se o systém různých znaků či pravidel, kterými se každý člověk při formování sdělení řídí. Druhou složkou je řeč (langage), což je čistě lidská vlastnost sloužící ke komunikaci mezi dvěma osobami. Poslední složkou je pak promluva (parole), která vyjadřuje konkrétní sdělení na základě pravidel jazyka tak, aby myšlence a sdělení porozuměl i příjemce.

Systémové vlastnosti jazyka charakterizují jazyk jako takový a charakterizují také konkrétní sdělení. Vlastnosti jazyka jsou následující:

  • naučitelnost
  • lhaní
  • kulturní (generační) přenos
  • zaměnitelnost nebo napodobitelnost
  • sémantičnost
  • Posunovatelnost v čase a tak dále.

Základní teorie vzniku jazyka

Jazyk má samozřejmě někde zakotveny prameny a musel také nějakým způsobem vzniknout. Vzhledem k tomu, jak dlouho již lidé žijí (stáří lidské větve se odhaduje přibližně na 5 milionů let), a že první člověk nebyl gramotný a nemohl po sobě zanechat příliš informací, máme o vzniku jazyka velice mlhavé představy a musíme vycházet pouze z prvních písemných zmínek, které byly nalezeny. Ty se datují přibližně do období 4-5 tisíc let před naším letopočtem, odkud pocházejí první písemné zprávy o životě lidí. My však již dnes víme, že mluvený jazyk tu byl mnohem dříve - odhaduje se, že tomu tak bylo už před 2-3 miliony let.

Teorií pro vznik jazyka je tedy několik. Původně byly samozřejmě teorie pouze nevědecké. Například staří Řekové a Římané si mysleli, že jazyk je dar od Bohů. Avšak mnoho učených Řeků i přesto zastávalo názor, že jazyk vzniknul buďto přirozeně nebo ho vymyslel nějaký chytrý člověk, který učil ostatní. Další nevědecké teorie pak říkají, že lidstvo jazyk získalo od nějaké mimozemské entity nebo darem od nadpřirozené síly.

I dnes existuje celá řada teorií, které však již vycházejí z určitých poznatků, které jsme za léta výzkumu o jazyku zjistili. Jazyk se totiž musel z něčeho vyvinout. Odvozování původu řeči můžeme zjišťovat prostřednictvím studia starobylým a mrtvých jazyků, z tendencí jazykového vývoje, z velmi primitivních jazyků (například jazyky primitivních domorodých kmenů), z řeči dětí nebo srovnáváním zvuků lidí a zvířat, případně zkoumáním jejich mezidruhové komunikace.

Samotných teorií, ke kterých se vědci v minulosti i současnosti uchylovali je několik. Zde je jejich přehled:

  • teorie monogenetická (Trombetti): lidská řeč vznikla na jednom místě, odkud se pak rozšířila po celém světě a diferencovala se do mnoha dnešních jazyků
  • teorie polygenetická (Marr): jazyk vznikl na různých místech světa (sal, ber, jon, roš)
  • tendence diferenciační (např. vznik románských jazyků z latiny) - divergentní vývoj jazyků
  • tendence integrační (např. postupné mizení dialektů) - konvergentní vývoj jazyků
  • teorie interjekční (citoslovečná, angl. pooh pooh theory)
  • teorie onomatopoická (zvukomalebná, angl. bow-bow theory)
  • jazyk gest (Ginneken): na počátku člověk používal jedině gestikulace, později písma (tj. primitivních značek znázorňujících gesta) a až nakonec mluveného jazyka
  • teorie pracovních výkřiků (příkazů) (Révész): první slova lidské řeči byly výzvy (nebo rozkazy), jichž člověk používal zejména při lovu v tlupě

Současná věda vychází ze spojení několika zjištění, konkrétně se jedná o spojení Darwinovy teorie o vývoji druhů, Englesovy teorie o polidštění opice a Hockettovy teorie a počátečních fázích jazyka. Co se týče Hockettovy teorie, vycházel z toho, že nejdříve si pračlověk určil základní pojmy pro vyjádření určitých činností nebo varování. Těchto zvuků měl několik a kombinoval je podle toho, co jimi chtěl vyjádřit - tedy například že něco je nebo není jídlo, nebo jestli hrozí či nehrozí nějaké nebezpečí. Později měl však člověk potřebu vyjádřit mnohem více skutečností a jazyk se tedy začal vyvíjet.

Stručný historický vývoj češtiny

  • praslovanština - přibližně 1 milion let před našim letopočtem až 9. století. Jedná se spíše o hypotézu, která vznikla na základě velké podobnosti všech slovanských jazyků. Má se tedy za to, že z praslovanštiny všechny tyto jazyky původně pocházejí
  • pračeština - 10. až 12. století - její písemné památky neexistují, protože veškeré písemnosti byly zaznamenávány převážně v latině, některé pak i ve staroslověnštině. Ta je nejstarším písemně dochovaným předchůdcem češtiny. Vytvořil ji Konstantin a Metoděj, původně hlavně pro náboženské potřeby. V této době vznikla také hlaholice - nové písmo právě pro staroslověnštinu
  • raná stará čeština - 12. až 13. - první české památky jako překlady cizojazyčných textů, osobní zápisky a podobně. Tyto zápisy psány primitivním pravopisem a abeceda ještě neobsahovala znaky pro všechny české hlásky. Například písmeno C se používalo k vyjádření písmen K, C i Č. Často se objevovaly i spřežky, které dnes známe například z polštiny. Nejstarší známe ryze české věty jsou v zakládající listině litoměřické kapituly z 13. století.
  • stará čeština - 14. až 15. století - český jazyk již proniká do literatury. V době husitské se používala dokonce při kázáních. V 15. století vznikl také první návrh na změnu pravopisu a vznikl diakritický pravopis
  • humanistická čeština - 16. až 17. století - jedná se o období spisovného jazyka, přestože pravopis ještě není jednotný. V tištěných dílech se však v této době ustálil takzvaný Bratrský pravopis a začaly se používat háčky a čárky nad hláskami. V standardizování pravopisu se vychází z Bible kralické. Největšími osobnostmi tohoto období jsou Jak Blahoslav a Daniel Adam z Veleslavína
  • barokní čeština - 17. až 18. století - emigruje česká nekatolická společnost a dochází k určitému omezení rozvoje češtiny a fungování spisovného jazyka. Největší osobností této doby je Jan Ámos Komenský, díky kterému byla čeština zrovnoprávněna s němčinou. Na venkově dochází ke vzniků různých dialektů a do českého jazyka pronikají německé názvy - germanizace
  • obrozenecká čeština - 18. až 19. století - dochází k obrození českého jazyka a vytváření nových pojmů, které nahrazují slova německá. Jak Dobrovský vydává slovník a navrhuje, aby se v pravopise rozlišovalo I a Y. Pavel Josef Šafařík se postaral o odstranění přežitků bratrského pravopisu a došlo tedy ke změně psaní některých hlásek. Příkladem může být j a g (původně mág, poté máj). Josef Jungmann vydává další slovníky a zasluhuje se tak o posílení české slovní zásoby a vznik dalších neologismů (hvězdárna, zeměpis,...). Slovník obsahuje tisíc tvarů. Snaha odstranit germanismy z češtiny se nazývá purismus
  • moderní čeština - od 40. let 19. století až dodnes - do psaného jazyka pronikají prvky jazyka mluveného a dochází k ustálení pravopisu. Český jazyk se dostal do všech oblastí literatury. Za největší osobnosti tohoto období (co se lingvistiky týče) se považují Jan Gebauer, který je autorem prvních pravidel českého pravopisu (r. 1903). Důležité je zmínit i Pražský lingvistický kroužek, který se podílel na modernizaci a ustálení češtiny opravu velkým dílem. Vznikl v roce 1926 a k jeho hlavním představitelům patřil například R. Jakobson

Základní jazykovědné metody pro zkoumání jazyka

Pro zkoumání původu jazyka a slov se používají tři základní metody. První je metoda popisná, která popisuje a analyzuje prvky a části jazyka. Historicko-srovnávací metoda pak zjišťuje dynamiku a vývoj konkrétního jazyka. Poslední je metoda konfrontační, jejíž úkolem je stanovit podobnosti nebo rozdíly mezi dvěma jazyky v určitém období jejich vývoje.


Zdroje: https://moodle.czu.cz/scorms/kps/SCORM/SKR/UT/Sekce_2/resources/01_02_00_Proces_komunikace.html

https://kcjl.upol.cz/knihovnicka/

Jiří Černý - Úvod do studia češtiny (2008)

SPN - Český jazyk pro 1. ročník středních škol (2009)